Začínám doufat, že možná neviděl holku, která působí, že má fetiš na cizí ručníky. Když dodává: „Ten ručník si klidně nech na památku.
Veronika HarukaToužila jsem až moc po snadném životě. Jenže když chceme něco špatného vymazat, jako například bolest. U vědomíme si, že se tím zničí podstata radosti. Nepoznáš bolest. Nemůžeš vědět, co je to radost. Chtěla jsem si svět pokrýt koberečkem. Raději jsem měla volit pohodlnější obuv
Veronika HarukaTag: humor phylosiphical
Cítím, jak mě pálí oči. Ne, to ne. Nemůžu před ním začít plakat. Pozdě. Slzy v proudech stékají po mé tváři. V mé blízkosti stojí kluk, před kterým jsem pokaždé chtěla vypadat hrdě. Už mi nejde být silná. Všechno se zdát tak zbytečné a nicotné. Jsem mrtvá. „Faith, můžu tě o něco požádat?“ Moje hlasivky nejsou schopné teď cokoliv říct. Místo odpovědi kývu hlavou na souhlas. Jen nevím, co by teď po mně mohl chtít. „Obejmi mě, protože já to nemůžu udělat.“ Bez rozmýšlení mu padám do náruče. Je to pro mě neuvěřitelná úleva. Necítím se na všechno tak sama. Posle dní kdo mě objímal, byl můj otec, ale vyvolávalo to ve mně úplně jiné pocity. Lee mě sice uklidnil, ale zároveň spálil na popel. V mém nitru je totiž něco, co mi říká: „Buď v jeho blízkosti!
Veronika HarukaPozoruje mě tak vřele, až se mi zastavuje dech. Pomalu a váhavě zvedá ruku. Prsty se lehce dotýká mé tváře. Přitom mě stále sleduje. Já jsem úplně v jeho moci. Uzamčená v jeho pohledu. Nemohu se hýbat. Nemohu nic. Srdce mi buší tak jako nikdy. Zřejmě chce vyskočit za ním.
Veronika HarukaJeho přítomnost mi způsobuje lehkou závrať. Celou tu dobu, co ho znám, na mě působí zvláštním kouzlem. Není to nic na jeho povrchu, ale něco v něm, co mě tak přitahuje a přitahovalo i předtím než jsem umřela. Vždycky když stál na chodbě školy přeplněné studenty, přesně jsem věděla, kde stojí. Mohla to být pouhá náhoda, ale ten pocit určitě ne. Jeho blízkost zrychluje tlukot mého srdce. Otupuje moje smysly. Na druhou stranu ve mně vyvolává pocit bezpečí a klidu. Jeho pohled mě činí výjimečnou. Zároveň mě jeho zelené oči uvězňují. Připadají mi povědomé, ale vůbec nevím odkud. Čím více se snažím tyhle pocity potlačovat, tím více mě spoutává. Vlastně i přes to všechno patřím jemu a jeho pohledu, jako bych mu byla předurčená. Nemohu se mu ubránit.
Veronika HarukaZase se trochu ztrácím v rozhovoru. My se bavíme o ornitologii?“ promlouvá strýc do ticha.
Veronika HarukaJsi blázen.“ šeptám s úsměvem, který vyjadřuje překvapení z jeho osobnosti. Pořád se snažím ho nenávid ět, ale on je tak neodolatelný. „Ano, to jsem, ale do tebe.
Veronika HarukaPagina 1 di 1.
Data privacy
Imprint
Contact
Diese Website verwendet Cookies, um Ihnen die bestmögliche Funktionalität bieten zu können.