On a scale from one to ten,” Captain Krasnitsky muttered, “I give this trip a negative four hundred.
David WeberYour Grace," she said, "I have only one question. Do you wish this man crippled, or dead?
David WeberNa zlomeček věčnosti oběma lodím nic nebránilo ve volné střelbě na protivníka a v tom okamžiku dva různé počítače odstartovaly své palebné plány.
Žádný lidský smysl nedokázal postřehnout, co se odehrálo potom; žádný lidský mozek by si to neuměl přebrat. Vzájemná vzdálenost činila dvacet tisíc kilometrů a řízené střely, lasery a grasery dštily zkázu přes tu miniaturní propast vakua jako rozzuření démoni.
Ahmed zavrávoral, když jeho bočním štítem bez námahy prošel první graserový svazek. Jeho boky byly opatřeny metrovým pancířem z nejtvrdší slitiny keramiky a kompozitu, jakou se člověk doposud naučil odlévat, a přesto se jí graser prodral pohrdavě snadno. Od strašlivé rány se rozlétly obrovské úlomky a vzájemný pohyb lodi změnil to, co by bývalo kruhovým otvorem, v dlouhou zející trhlinu. Paprsek rozpáral bok lodi, jako když vyvrhovací nůž rozpáře žraloka, a z rány vytryskl vířící cyklon vzduchu, trosek a lidských těl.
Ale to byl pouze jeden z osmi takových graserů. Všechny do jednoho zaznamenaly přímé zásahy a na bitevním křižníku nikoho ani ve snu nenapadlo, že by přestavěná obchodní loď mohla nést takové zbraně. Zatímco si zuřivý úder Poutníka s křižníkem pohrával, komunikační obvody zahlcovala kakofonie výkřiků bolesti, šoku i hrůzy a potom se přihnaly řízené střely Q lodě a znovu a znovu křižník probodávaly jednorannými lasery, aby dokončily strašlivé dílo graserů. Zbraňová stanoviště se rozlétala na kusy, výboje bláznivě sršely a kabely syčely, pukaly a explodovaly. Příďová místnost gravitoru vybuchla, když jeden graser zasáhl naplno generátory, a tlaková vlna změnila sto metrů pancéřovaného trupu v pokroucené trosky. Všechny tři fúzní jednotky se automaticky nouzově zastavily a po celé lodi se zavírala vzduchotěsná vrata. Ale v příliš mnoha případech neměla ta vrata v čem zadržovat vzduch, neboť grasery Poutníka se propálily naskrz celým trupem a křižník se převaloval v prostoru jako umírající bezmocný vrak. Ale nezahynul sám. Poutník vypálil o zlomek sekundy dříve než Ahmed - ale jen o zlomeček a na rozdíl od Ahmeda neměl žádný pancíř a žádná hermeticky uzavíratelná oddělení. Byla to obchodní loď, jenom tenká slupka kolem obrovského prázdného prostoru pro náklad, a to nemohla žádná přestavba změnit. Zbraně, které přežily, aby se mohly zakousnout do jeho trupu, byly mnohem lehčí než ty, jež rozpáraly Ahmeda, ale proti tak zranitelnému cíli byly děsivě účinné.
Celý pravobok od přepážky třicet jedna dozadu po přepážku šedesát pět byl na padrť. Prázdné doky LAC se rozlétly jako rozšlápnuté sklenice. Zásobníky dva a čtyři byly roztrhány na kusy, stejně jako všechny výmetnice kromě čísla dva. Šest z osmi graserových stanovišť vybuchlo a prakticky celá jejich obsluha zahynula. Jeden laser se prořízl až k jádru lodě, zničil fúzní reaktor jedna a prorazil palubní vězení, z něhož už Randy Steilman a jeho druhové nikdy neměli vyjít před soud, a další se prořízl až na samotnou velitelskou palubu. Můstek zametla tlaková vlna, přepážky a podélníky se trhaly jako papír a zuřící hurikán vytrhl Jennifer Hughesovou navzdory tlumícímu postroji z křesla a odnesl ji do prostoru mimo loď. Její tělo už nikdo nikdy nenajde, ale na tom sotva záleželo, protože svištící příval atmosféry s ní udeřil o okraj trhliny v trupu a na místě jí roztříštil přilbu. John Kanehama zaječel do interkomu, když ho jako oštěp probodla dlouhá letící tříska slitiny. Staršího seržanta O’Haleyho přesekl vejpůl plochý úlomek, dlouhý jako on sám, a Aubrey Wanderman se pozvracel do přilby, když tentýž úlomek prolétl mezi osazenstvem jeho stanoviště a roztrhal Carolyn Wolcotovou a poručíka Jansena.
Tento výjev z pekla se po obrovském trupu Poutníka opakoval znovu a znovu. Další výbuchy a odletující trosky zasahovaly lidi, které minula palba Ahmeda, jako by se umírající loď mstila posádce za to, do čeho ji přivedla, a HMS Poutník se potácivě převaloval pryč s nefunkčním pohonem, zničeným hypergenerátorem a s osmi sty mrtvými a umírajícími lidmi v rozbitých odděleních.
Hamish Alexander-Harrington knew his wife as only two humans who had both been adopted by a pair
of mated treecats ever could. He'd seen her deal with joy and with sorrow, with happiness and with fury,
with fear, and even with despair. Yet in all the years since their very first meeting at Yeltsin's Star, he
suddenly realized, he had never actually met the woman the newsies called "the Salamander." It wasn't his
fault, a corner of his brain told him, because he'd never been in the right place to meet her. Never at the
right time. He'd never had the chance to stand by her side as she took a wounded heavy cruiser on an
unflinching deathride into the broadside of the battlecruiser waiting to kill it, sailing to her own death, and
her crew's, to protect a planet full of strangers while the rich beauty of Hammerwell's "Salute to Spring"
spilled from her ship's com system. He hadn't stood beside her on the dew-soaked grass of the Landing
City duelling grounds, with a pistol in her hand and vengeance in her heart as she faced the man who'd
bought the murder of her first great love. Just as he hadn't stood on the floor of Steadholders' Hall when
she faced a man with thirty times her fencing experience across the razor-edged steel of their swords,
with the ghosts of Reverend Julius Hanks, the butchered children of Mueller Steading, and her own
murdered steaders at her back.
But now, as he looked into the unyielding flint of his wife's beloved, almond eyes, he knew he'd met the
Salamander at last. And he recognized her as only another warrior could. Yet he also knew in that
moment that for all his own imposing record of victory in battle, he was not and never had been her
equal. As a tactician and a strategist, yes. Even as a fleet commander. But not as the very embodiment of
devastation. Not as the Salamander. Because for all the compassion and gentleness which were so much
a part of her, there was something else inside Honor Alexander-Harrington, as well. Something he himself
had never had. She'd told him, once, that her own temper frightened her. That she sometimes thought she
could have been a monster under the wrong set of circumstances.
And now, as he realized he'd finally met the monster, his heart twisted with sympathy and love, for at last
he understood what she'd been trying to tell him. Understood why she'd bound it with the chains of duty,
and love, of compassion and honor, of pity, because, in a way, she'd been right. Under the wrong
circumstances, she could have been the most terrifying person he had ever met.
In fact, at this moment, she was .
It was a merciless something, her "monster"—something that went far beyond military talent, or skills, or
even courage. Those things, he knew without conceit, he, too, possessed in plenty. But not that deeply
personal something at the core of her, as unstoppable as Juggernaut, merciless and colder than space
itself, that no sane human being would ever willingly rouse. In that instant her husband knew, with an icy
shiver which somehow, perversely, only made him love her even more deeply, that as he gazed into those
agate-hard eyes, he looked into the gates of Hell itself. And whatever anyone else might think, he knew
now that there was no fire in Hell. There was only the handmaiden of death, and ice, and purpose, and a
determination which would not— couldnot—relent or rest.
"I'll miss them," she told him again, still with that dreadful softness, "but I won't forget. I'll never forget,
and one day— oneday, Hamish—we're going to find the people who did this, you and I. And when we
do, the only thing I'll ask of God is that He let them live long enough to know who's killing them.
There are two sides to any war-game, Your Highness, and the other side is trying to win, too.
David Weber« prima precedente
Pagina 2 di 2.
Data privacy
Imprint
Contact
Diese Website verwendet Cookies, um Ihnen die bestmögliche Funktionalität bieten zu können.